Jsem optimistka, která si plní sny celý svůj život.
Každý si je může splnit, jen člověk musí chtít. Mám ráda svůj život, který mi dal milující rodiče, skvělého manžela, tři vytoužené děti, práci učitelky, podnikatelky a možnost cestování.
Mým posláním jsou děti,
jejich výchova, vzdělání, učení, chápání jejich emocí a motivů chování. Objevila jsem v sobě hlubokou empatii, která mi dala možnosti verbálního a neverbálního porozumění dětským duším. Mé vzdělání, práce učitelky a především své děti mě naučily, jak být šťastnou mámou, ženou, jak vše zvládat s nadhledem a jak se stát „mámou manažerkou“ svého života. A co je nejdůležitější – jak se nehroutit a nebýt perfekcionistkou, která si myslí, že musí vše zvládat na 100%.
Cestu do šťastného života jsem si musela najít sama.
Vysnila jsem si svou práci už když jsem byla malá, učila jsem tehdy všech mých 15 panenek. Hodiny jsem si hrála a byla ve „svém“ světě, který jsem si idylicky namalovala.
Toužila jsem mít milujícího manžela, který bude zároveň mým nejlepším přítelem a tak jsem ho potkala.
Jelikož mám dva starší bratry, toužila jsem mít 3 děti (tři holčičky). Na porod jsem byla „připravena“ díky přečteným románům Danielle Steel, tudíž moje představy o narození dítěte a následné výchovy byly krásným, romantickým příběhem.
Život mi mé karty trochu zamíchal a můj ideálně namalovaný obrázek se rozmazal…
Po skončení vysoké školy jsem si myslela, že se mi splnil sen a konečně budu žít svůj bezproblémový život s diplomem v ruce s titulem Mgr., budu PANÍ UČITELKA, která má vše pevně v rukách. Byla jsem přesvědčena, že náš vztah s manželem bude vždy tak hezký a ideální. A to, že narození dětí zcela zásadně zamává mým životem, jsem opravdu netušila.
První mé pracovní zkušenosti nepatřily k těm vysněným. Mé ideály co se týče vzdělávání dětí nebyly moc pozitivně přijaty staršími kolegyněmi, které nechápaly mé nadšení z dětí a nových nápadů. Již tehdy jsem se setkala s tím, čemu se říká u profesně starších kolegyň vyhoření. S dětmi jsem si dokonale rozuměla a byla jsem šťastná. To, že mi někdo házel klacky pod nohy, jsem se snažila přehlížet…
První naše vytoužené miminko se narodilo po 7 letech.
Těhotenství jsem měla pohodové, ale čekání na den D již nebylo tak veselé, neboť jsem přenášela 14 dní. Můj porod byl velmi dlouhý, nepostupující, těžký s komplikacemi. Naštěstí miminko (můj prvorozený syn) až na drobné poporodní problémy bylo zdravé. Pro mě tento porod byl velké trauma, způsobil panickou hrůzu při pomyšlení na to, že bych ještě někdy rodila,.
Mé pocity byly tak chaotické – byla jsem šťastná, že mám moje vytoužené miminko a zároveň jsem prožívala pocity samoty, beznaděje a prázdnoty. Jako by mě už nikdy nic v životě nečekalo. Jako bych se dostala do prostoru, kde nic není. Plakala jsem. Často. Usmívala jsem se na můj uzlíček a zase plakala. Už v porodnici začaly problémy s kojením, sestřičky mi syna dokrmovaly, protože hodně plakal, já plakala z toho, že nejsem dost dobrá matka, která neumí nakrmit své dítě.
Začaly problémy s bolením bříška, se spaním, s kojením, skončila jsem v nemocnici s vysokými horečkami a zánětem prsu. Snažila jsem se vše dělat perfektně, od rána jsem byla stále s miminkem, všude jej s sebou nosila, chlácholila, když plakalo, masírovala bříško, kojila celé dny. V tom celém kolotoči jsem zapomínala jíst a pít, vše jsem podřídila miminku, cítila jsem se slabá a bez energie.
Odráželo se to na našem vztahu s manželem. On – hezky oblečený, vyvoněný odcházel do práce a přišel vysmátý a natěšený. Já – na sobě elasťáky, tričko, vycpanou kojící podprsenku s plínou na rameni, bílá jako stěna, neschopná matka. Důležitý byl pro mě ten pocit, že dělám vše na 100% procent, já perfekcionistka, která si nechtěla připustit, že jsem selhala a nechtěla jsem si nechat pomoct.
Na procházkách jsem pozorovala jiné spokojené matky. Něco jsem viděla na jejich tváři. Sice nebyly hezky oblečené a upravené, ale byly šťastné. Já jsem se vždy snažila upravit vlasy, nalíčit a hezky obléct, když jsem vycházela ven, ale v mých očích byste určitě nenašli tu pohodu. Chybělo mi uvolnění a přijetí toho, že mám miminko, že už nejsem sama, že jsme dva a že nemusím být perfekcionistkou. Hodně jsem přemýšlela, vracela jsem se zpět do období, kdy jsem neměla ještě dítě, kdy jsem si představovala krásný a klidný život.
Byly to jen mé představy a očekávání, které se mi nesplnily, které mě zklamaly.
Jednoho krásného dne na procházce jsem pozorovala svého syna…
Jeho modré oči koukaly na mě a na okolní svět a poslaly mi sílu a uvědomění. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Najednou jsem si toho všimla – akce – reakce. Když se směji já, směje se i on!!!
Konečně jsem to pochopila!
Už nejsem jen JÁ a jen DÍTĚ , ale jsme MY – napojeni na sebe v dobrém i ve zlém. Pokud budu spokojená já, spokojeno bude i dítě. Ono vše cítí.
Jsem to já, která mu dává energii a úsměv na tváři. Vše má být v rovnováze. Najednou se všechny mé negativní pocity změnily v pocity lásky a klidu. Trvalo mi to déle než jsem přijala vše, co jsem prožívala jako součást mé životní cesty. Přijala jsem mé první dítě jako dar, který pro mě hodně znamená!
Začala jsem intenzívně vnímat souvislosti mezi psychikou matky a pocity a chováním dítěte. Nastudovala jsem několik knih a hltala názory a poznatky psychologů. Vracela jsem se do období mých studií, kde jsem se učila vývojovou a klinickou psychologii dítěte a najednou se vše prolínalo. Bylo báječně, jak se otevíraly mé obzory mateřství. Cítila jsem se silnější a vyrovnanější. Rozuměla jsem tomu, co mi dítě prostřednictvím pláče, smíchu, chování, mimiky chce sdělit.
Pochopila jsem….
že vše okolo nás je jedna velká energie a pokud jí nabijeme pozitivitou, odrazí se to na našich emocích. Pokud se budeme usmívat a budeme v pohodě, naše dítě bude také v pohodě! Budeme oba šťastni a spokojeni. Stačí začít úsměvem.
Vše má v životě svůj smysl a proto jsem ráda, že jsem si prošla lekcí, která mě hodně naučila.
Nastoupila jsem do práce, která mi dávala radost, ale zároveň jsem měla pocit, že ochuzuji své dítě o naše společné chvíle. Starala jsem se o jiné děti, často jsem se učila chápat a vzdělávat děti s nějakým problémem. Poruchy chování, učení, dyslexie, dyskalkulie, ADHD….Učila jsem se za pochodu, jelikož to, co jsem věděla teoreticky ze školy, nestačilo. Nejdůležitější ale bylo pochopení dítěte, trpělivost a klid. To, co jsem se naučila díky mému synovi. Pomáhalo to a já jsem chápala emoce dětí a rezonovala s nimi.
Pořád jsem se vzdělávala…
Četla jsem knihy na téma osobního rozvoje, chodila na kurzy asertivity, kritického myšlení, komunikačních schopností, poznávala jsem metodu kineziologie. Chodila jsem na kurzy a přednášky o dětech s ADHD a poruchami chování a učení, se kterými jsem se setkávala ve své praxi. Poznávala jsem jejich myšlení, chování, proces komunikace s rodiči a celou tu klikatou cestu, kterou takové dítě musí projít. Udělala jsem si i kurz vizážistky 🙂
Druhé miminko se narodilo po mém zamlklém těhotenství, které mělo na něj velký vliv. Těhotenství, které skončilo ve 13.týdnu zanechalo ve mně ránu, která bolela hodně dlouho. Proto jsem se celé těhotenství bála o druhé miminko, stále jsem se kontrolovala a prožívala jsem každičký jeho pohyb v bříšku.
Na porod jsem byla psychicky i fyzicky připravena. Těšila jsem se. Tentokrát moje mysl byla nasměrována na miminko, protože jsem pochopila celou fyziologii porodu. Přesně jsem cítila, co miminko vnímá. Proto jsem si porod vědomě prožila a pomáhala jsem miminku na svět. Moje bolest nebyla důležitá. Byl to opět kluk 🙂
A začala moje životní jízda 🙂
Byli jsme s manželem šťastni, že máme dva zdravé kluky. Já jsem byla spokojena, najednou vše bylo jednodušší. Zvládala jsem počáteční problémy s kojením, péči o miminko a předškoláka, uměla jsem si naplánovat den, abych vše stihla.
V tomto období vznikl můj eshop www.mujeobchod.cz, který jsem si vysnila, ve kterém jsem začala prodávat zboží pro miminka, které jsem sama vyzkoušela. Vše začalo fungovat, moje první zákaznice byly mé kamarádky z diskusního fórum, kterého jsem byla členkou. Stala jsem se poradkyní, dostávala jsem hodně otázek, emailů, psala jsem články s radami pro maminky na základě svých zkušeností. Byla jsem šťastná, vše bylo v rovnováze.
Po třech letech přišlo třetí miminko – opět syn 🙂 A já – zkušená máma jsem skoro ani nevěděla, že jsem těhotná, jelikož jsem vše zvládala s nadhledem a přehledem 🙂 Bylo to super. Cítila jsem, že jsem ta zkušená máma a že zvládnu už všechno! A hlavně – byla jsem spokojena se vším, co mám. Manžel mi hodně pomáhal a opět bylo vše v rovnováze.
Stala se ze mne zkušená máma, která již dokonale chápe dětský svět, chování, emoce a dokáže je pochopit a směrovat výchovu a komunikaci tím správným směrem.
A proto…
Rozhodla jsem se psát blog a pomáhat ženám, které stejně jako já kdysi, řeší své problémy a pocity s příchodem dítěte.
Pomáhat…
Maminkám, které chtějí pochopit emoce svého dítěte a zvládat v pohodě jeho výchovu.
Maminkám, které chtějí rozvíjet u svých dětí kreativitu a citlivost na okolní svět.
Maminkám, které se chtějí inspirovat jak být „mámou manažerkou“ svého života, která zvládá vše s elegancí a nadhledem.
Hledáte podporu a motivaci, jak zvládat vše okolo dětí, jak najít své štěstí, ztracený úsměv, čas, energii, ženskost?
Jste tu správně!
Rozumím dětským dušičkám. Objevila jsem v sobě sílu vidět vše s nadhledem, pronikat do emocí dětí a jemným vedením je nasměrovat na správnou cestu.
A víte co? Funguje to!
Akce – reakce. Začněte více rozumět své děti a dovolte jim vstoupit do Vašeho prostoru chápání.
Napsala jsem pro Vás startovací Ebook „23 magických vět, které musíte říct svému dítěti“.
Věty, které úžasně fungují a vyřeší problémy v komunikaci mezi Vámi a dětmi.
Další e-booky, které vznikly v posledním roce NAJDETE ZDE >>>
Obdržíte instantní návody na štěstí. Protože štěstí je cestou, ne cílem…..
Inspiruji ženy, jak se stát spokojenou “mámou manažerkou” svého života, která svou roli zvládá s elegancí a nadhledem. Ukážu Vám cestu spokojeného dítěte a trpělivého rodiče, kteří společně objevují barevnější svět.
Alina Rucká
FB: //www.facebook.com/instantnistesti.cz
IG: //www.instagram.com/instantnistesti.cz/