Nejčastější otázky mých žáčků

 

– Na které lince mám psát?

– Co bude na domácí úkol?

– Co je dnes k obědu?

– Mám psát perem nebo tužkou?

– Můžu dělat další cvičení?

– Kdy bude oběd?

– Mám psát datum?

– Už to mám!

– Ještě ne..!

– Co mám dělat, když už mám hotovo?

– Na které stránce?

– Kde čteme?

– Která je hodina?

– Můžu jít na WC?

– A já taky mohu?

– Co budeme dělat na tělocviku?

– U kterého cvičení jsme?

– Můžu rozdat sešity?

….zcela běžné otázky všedního dne….

 

A je jedno, zda se to děje tento rok, či pět let zpátky, v této škole nebo v jiné….tyto otázky se stále opakují u žáčků nižších tříd. A je to docela sranda 🙂

 

Učitelství je neobyčejným povoláním. Nemůže jej dělat každý. Trpělivost, empatie, souznění, tolerance, chápání, lidskost, vlídnost, jsou vlastnostmi, které mě napadly jako první. Měly by být součástí osobnosti každého učitele.

 

Každý žáček má své potřeby, svoje tempo a své malé „problémy“, které řeší. Když nemá u sebe svou mámu jako osobu, ke které vzhlíží, je paní učitelka další důležitou osobou.

 

Ráno, po příchodu do školy,

 

poslouchám veselé štěbetání dětí a směju se, když jedno dítě  přes druhé chce mi vyprávět, co se důležitého událo včera nebo dnes ráno… Jsou to pro ně významné momenty, se kterými se chtějí podělit.

To, že si někdy nestačím ani uvařit čaj nebo nestihnu sníst svačinku, protože řeším nějaký problém žáčka, je normální součástí mého povolání.

 

Účastnit se celého dění ve třídě je pro mně samozřejmé, protože vím, že jsem to právě já, kdo určuje směr, kterým se děti ve třídě udávají. Díky tomu se děti učí zásady fungování v kolektivu, ve škole, učí se vyjdařovat své vlastní názory.

Jejich milion otázek denně mě již nepřekvapuje, trpělivě odpovídám a snažím se vždy porozumět každému dítěti.

 

Proto miluji svou práci,

 

ráda učím prvňáčky a druháky. Jsou to čisté děti, které si na nic nehrají a chovají se tak, jak se právě cítí. Otevřeně vyjadřují své emoce a nepřetvařují se.

 

A já jsem ta osoba, která je bere za ruku a vede životem…