Tak už to všechno začalo…

Brány základních škol byly opět otevřeny. Hurá!!!

Jásala jsem a hodně dětí určitě také. Konečně se dny strávené před monitorem počítače už nebudou opakovat. Budu vidět žáky „naživo“ a mohu stát před tabulí, chodit mezi lavicemi, normálně mluvit a nemusím nonstop kontrolovat zvuk nebo kameru.

 

 

-Děti, slyšíme se?

-Vidíte mě?

-Vypněte si mikrofony.

-Mluví jen jeden, nemluvte všichni.

-Vypněte si pozadí obrazovky, zpomaluje mi to přenos.

-Ukažte mi na kameru, co jste napsali.

-Děti, je hodina, odložte si hračky…… a hooodně podobných monologů bylo každodenním „rituálem“.

 

 

 

Vstáváte ráno, rychle se nasnídáte, obléknete, zapínáte počítač, Google meet, připravíte si poznámky, knížky, pomůcky, kontrola kamery, zvuku a ….čekáte, až se Vám začnou připojovat žáci…žádost o připojení…ukáže se Vám prvňáček a hned se dozvídáte, s jakým plyšákem dnes spal a co měl k snídani 🙂

 

 

Ano, bylo to taky fajn, byla jsem moc ráda, když jsem viděla své prvňáky a druháky ze sloučené třídy, že jsou v pohodě a že se zajímají o to, co se právě učíme.

 

 

Hodně mi chyběla ta interakce s dětmi a všechny rychlé reakce žáků, ta „jízda“, když se na něco ptám, děti přemýšlejí a následně se hlásí a mají nápady, připomínky, otázky…

 

 

Prezenční vyučování malých dětí je hlavně názornou výukou, kde si žáci vše, o čem se učí, můžou vzít do ruky a ověří si to pomocí vlastních smyslů.

 

Proto jsem byla moc ráda, že konečně uvidím své žáky ve škole.

 

Náladu mi kazila informace o nutnosti testů dvakrát týdně a také o nošení respirátorů. To, že nemůžeme s dětmi zpívat ani mít tělocvik „trávím“ do dnešního dne…

 

 

 

Představila jsem si prvňáčky, kteří budou podstupovat dvakrát týdně test…bála jsem se, že budou plakat a nebudou chtít do školy.

 

Naštěstí opak se stal pravdou. Děti byly ukázněné, bezproblémově podstoupily testy, dnes to bylo podruhé.

A nikdo neplakal, byli i takoví, kteří se na testy i těšili.

 

 

Ok, v pořádku. Ale ……

 

 

 

Všichni žáci, učitelé a pracovníci ve škole byli 2x testováni v průběhu 4 dnů s negativními výsledky. A nutnost mít nasazené roušky a respirátory celé dopoledne, to je opravdu velmi nepříjemná věc.

Mluvit celé dopoledne s nasazeným respirátorem je „zážitek“.

Nelogické…

 

 

 

Jsem ale šťastná za děti ve škole, smějí se, těší se, běhají, poskakují, hrají si, také už mám pár hezkých obrázků, které mi nakreslily.

 

A mohu učit. Mohu názorně učit a mluvit na živé děti. Jsem za to ráda. A doufám, že to tak zůstane.

 

 

 

PS:  Můj nejmladší syn jde do školy příští týden. Už se těší. Prostřední syn je na druhém stupni. Do školy nejde. O těchto dětech se nemluví. Všichni mlčí. Tyto děti sedí doma už rok. Je mi to strašně líto…

Už nyní u něj vidím konsekvence tohoto nezájmu o starší děti. Bolí mě to jako matku.

Budu věřit v lepší zítřky…

Co mi asi zbývá, že….?

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

© 2021 Instantnistesti.cz