Jak dlouho ještě?…..

 

Blíží se konec ledna. Dny běží jeden za druhým, před chvíli jsme měli Vánoce, nyní už máme za sebou první měsíc nového roku. Myslím, že každý z nás věřil, že s novým rokem bude všechno jiné. Nové začátky, bezproblémová setkání s rodinou, přáteli. Plesy, zábavy, smích. Výlety na hory, lyžování, bruslení. Činnosti, na které jsme byli zvyklí, na které jsme se těšili a měli jsme vždy cíl.

To je ono. Cíl.

 

Věděli jsme, kdy přijde leden, únor, kdy pojedeme na zimní dovolenou. Čekali jsme na ten den D, měli jsme cíl…

Nikdo z nás netušil, že to bude zcela jiné.

 

Někdo zamknul naše přání, oddálil naše cíle, vzal nám svobodu.

Ukradl nám náš úsměv, pohodu a bezprostřednost.

Vymazal naději.

Fungujeme ze setrvačnosti, chodíme do práce a z práce. Čekáme. Věříme…..

Stále častěji našim společníkem je mobil, tablet, počítač.

 

Hledíme na displej, rychločtením sjížídme články, sledujeme na Instagramu životy jiných lidí, Facebook díky svým upozorněním, nás stále k sobě poutá, čekáme na LIKE, na potvrzení, odpověď.

 

Žijeme v jiném světě, bez lidí, s ikonkama našich „přátel“. Neudržíme konverzaci, nedokončíme ji. Když nás nebaví už číst nebo někomu odpovídat na nepříjemná témata, vypínáme stránku a jdeme o dům dál.

 

Napsaná slova nám neukazují emoce píšícího člověka, proto nedokážeme přesně pochopit, co mělo být řečeno. Vznikají pak nepříjemné situace, domněnky, jsme frustrovaní. Jsme uzavření do sebe.

 

Stále se točíme dokola. Naše cesta za uzavřela do kruhu.

 

(…..)

 

Netrpělivě čekám, kdy se narovná a bude vést tam, kde jsou naše radosti, úsměvy, tam, kde svítí slunce.

Slogan těchto stránek je ŠTĚSTÍ JE CESTOU, NE CÍLEM.

 

Proto zkusme se všichni vnitřně spojit a věřit, že naše cesta povede rovně před sebe a už se nebude uzavírat do kruhu.

 

Víra a naděje mají přece velkou moc!