Jak se stát rodičem, kterého si dítě váží?

 

Snažíme se dělat první poslední pro své dítě,  snažíme se jej respektovat, poslouchat, komunikovat. Máme dojem, že jsme udělaly úplně všechno proto, abychom byly dobrou mámou. Občas to nepomáhá, dítě neposlouchá a my se nacházíme v bodě 0. 

 

Byly dny, kdy jsem si sedla na podlahu a přemýšlela, jaké to bylo skvělé, když jsme byli pouze my dva s manželem, měli jsme sebe a bezstarostný život. Taky jsem plakala, protože ne všechno mi vždy vycházelo a celá ta směsice nevyspání, vyčerpání, samoty mi dala docela zabrat. Na zemi vysypané krabice s kostkami, hračky, plný koš na prádlo, vylitý jogurt v kuchyni…

Stačil vždy jeden moment, kdy se na mně syn podíval a usmál a hned bylo vše jinak… děkovala jsem za to, že jej mám a že jsem šťastná.

 

Ta emocionální houpačka byla neskutečná. 

 

 

Takové stavy mě posouvaly dál, tvořila jsem si svůj názor na jednotlivé situace, na mé chování a postoje ve výchově. Věděla jsem jedno, nemohu se zcela podřídit dítěti, jeho nárokům, musím být průvodcem, který poukazuje na to, co je dobré a co ne, který staví mantinely.

 

Přišla jsem na to, že nemohu být pořád jen ta dobrá máma, která všechno povolí a dovolí. Když jsme laxní a dovolujeme dítěti vše, hodně situací se v budoucnu obrátí proti nám.

 

Mám 3 děti, 3 kluky a taky jsem učitelkou na prvním stupni, tudíž mám hodně zkušeností, jak s dětmi vycházet, jak si udržet svůj respekt a kázeň. Jediné kritérium mám – ve škole nikdy na děti nekřičím, stačí, že se zamračím…😉

 

Níže najdete pár situací, prostřednictvím kterých Vám ukážu směr, který Vás posune k tomu, aby si Vás dítě více vážilo, nejen nyní, ale i v budoucnu.

 

Když něco zakážete, trvejte na tom a nepolevujte. 

 

Když vezmete dítěti oblíbenou hračku a řeknete, že ji vrátíte, až když si uklidí pokojík,  nedávejte mu jí dříve. Třeba Vás bude prosit, dělat hezká očka, ale nepodlehněte, stůjte si na svém.

 

Splňujte vždy to, co slíbíte.

 

Pokud budete vyhrožovat, že oblíbenou hračku vyhodíte do koše, když si neuklidí svůj pokojík, dítě bude vědět, že to stejně neuděláte. Vyhněte se nesplněným hrozbám.Takové nesplněné výhružky můžou udělat paseku v morálce, v důvěře vašeho dítěte k vám. Proto přemýšlejte nad tím, co říkáte.

 

 

Buďte za jedno s vaším manželem či partnerem. 

 

Když něco zakážete dítěti, zabraňte tomu, aby mu to partner dovolil. Dítě musí vědět, že má rodiče, kteří jsou na jedné lodi a jsou zajedno. Domluvte se se svým partnerem na těchto pravidlech a pokud dítěti něco zakážete vy nebo on, ihned se o tom vzájemně informujte. Dítě to pak nebude zkoušet na jednoho nebo druhého.

 

Maminka není fyzický ani psychický terč.

 

Pokud dítě do vás začne kopat nebo vás začne tahat za vlasy, vždy tuto situaci musíte ihned zastavit. Toto je neomluvitelná reakce, pokud se to děje opakovaně. Dítě si musí uvědomit, že to mamince způsobuje bolest. Maminka není terč. 

 

Do lidí, do zvířat, do všech živých tvorů se nekope, netahá za vlasy ani za nic jiného, neubližuje se, protože to může způsobit bolest. Ze začátku je třeba toto dítěti vysvětlit, popsat jednotlivé situace a říct, že se takové věci nikdy nesmí dělat. Dítě si musí uvědomit, že překročilo nějakou hranici a musí vědět, že je to špatné.

 

Když začneš, tak to dokonči.

 

Tato záležitost je určená spíš rodičům, kteří mají děti školou povinné. Jedná se o mou oblíbenou větu:

 

“Když něco začneš, tak je to třeba dokončit.”

 

Když dítě začne chodit například do hudební školy, hraje na klavír, ze začátku je ještě nadšené. Stává se často, že po nějakém čase ho to přestane bavit. Hodně rodičů slyší jen na slova dítěte – tam už nechci chodit, už se mi to nelíbí, už mě to nebaví, už mě odhlaš. 

 

Věta “Když jsi začal, tak to dokončíš.” je na místě.

 

Nenechávejme se ovlivnit aktuálními pocity dítěte, které jednou něco chce a za chvíli už nemá zájem. Dítě musí nést zodpovědnost za svoje rozhodnutí.

 

Do práce se také chodit musí a nemůže se ji člověk vzdát jen tak po pár selháních. Snažme se vysvětlit všechna pozitiva, ale i negativa.

Sama jsem si tím prošla a procházím a pokaždé to dopadlo dobře. Každý můj syn měl takzvanou krizi, kdy nechtěl cvičit, nechtěl chodit do hudební školy,  ale pokaždé se nám to s manželem podařilo, vysvětlovali jsme a byli jsme neoblomní a dítě chodilo dál. A pak bylo rádo, že jsme mu to neukončili.

 

Já jsem si také chtěla spíš rozbít koleno než jít na hodinu do hudební školy… Díky mamince, která mi stále držela palce, která taky neustoupila a snažila se mě podržet, jsem skončila celý první cyklus Základní umělecké školy.

A tak jsem se naučila hrát na klavír a dostala jsem se na vysokou školu obor učitelství pro první stupeň. Kdyby tenkrát maminka povolila, moje životní cesta by šla jinam. 

 

 

Měli bychom se učit překonávat překážky, nejen my dospělí, ale i děti.

 

Učíme jich tím životu. Život není pouze o potěšeních a radosti, ale také je třeba zvládnout jisté problémy. Neuhýbat před nimi, ale naučit se je překonávat. Díky tomu se stáváme silnějšími lidmi.

 

A život se stává pro nás lépe zvládnutelným. A jako bonus dostáváme naše sebevědomí!