Můj nedávný AHA moment

Štěstí je….vzít svůj život cíleně do vlastních rukou.

 

Když si přečtu tuto větu, která mě pronásleduje docela často, usměju se a řeknu – TO JE ONO!

Dle toho chci žít!

Také by se Vám to líbilo? Nejspíš ano!

 

 

No jo, ale následná realita bývá zcela jiná.

 

Člověk během všedních dnů žije podle scénáře událostí, které se odehrávají v jeho životě a zapomíná na sebe.

 

Znáte to? Poznáváte se? Já ano!

 

Proč se to děje? Taky jsem si dávala tuto otázku.

 

Narodili jsme se jako děti svých rodičů. Učili nás, jak se máme chovat, jak máme postupovat v určitých situacích, ukazovali nám, co je dobré a co špatné, určovali naši cestu ke štěstí. Ukazovali nám, jak máme dosáhnout úspěchu, co je třeba udělat, abychom dosáhli toho, čeho chceme.

 

Předávali nám rady, názory, varování, představy o morálce.

A my jsme tomu zcela přirozeně věřili. Vzali jsme si tyto názory za své a začali jsme se nimi řídit.

 

 

Nevybrali jsme si sami rozhodnutí, jakou životní cestu zvolíme, co je správné nebo nesprávné, jak se máme chovat, co si máme oblékat, jak se máme stavět ke vzdělání a budoucímu životu. Rodiče nám předali určité morální zásady a my jsme je přijali bez toho, abychom o nich předem přemýšleli.

 

Takže se naskytá otázka – žijeme podle svých představ?

 

Myslím, že mnozí z nás ne…..i když si to myslíme.

 

V krizové situaci odsuzujeme určité věci, které odsuzovali i naši rodiče. Sami jsme dřív neměli žádnou strategii, jak řešit problémy, protože jsme ji nepotřebovali, stačilo nám následovat vypozorované jednotlivé kroky našich rodičů.

 

Častokrát nám to zaručilo klid, pohodlí, uznání a také to správné “teplé“ místo v našem „společenství“.

 

 

Kdybychom měli sami přemýšlet, tuším, že bychom postupovali jinak.

 

 

A toto je můj AHA moment, na který často myslím a začínám postupně analyzovat své postoje. Dochází mi, že i když jsem se vdala a měla děti, nežila jsem život jen podle sebe. Nevzala jsem zcela život do svých rukou.

Přemýšlela jsem tak, jak jsem byla vedena. A došlo mi to až tak pozdě.

 

Jsou i takoví lidé, kteří šli svou cestičkou, protože brzy pochopili, že potřebují odbočit z té „naučné“ stezky. A udělali dobře. Jdou si svým štěstím podle svých přesvědčení. A jsou v souladu se sebou. Vzali si život do svých rukou.

 

Zda dělají vše správně a zda se jim daří, to nevím. Důležité ale je, že jsou zodpovědní za svá rozhodnutí, ví, že jednali sami za sebe.

 

 

Já k nim nepatřím. Teda – možná tak napůl. A nyní na tom pracuji. Je to někdy těžké, ale snažím se. Mám cíl.

 

 

Vím ale jedno – jakmile vezmu zcela život do svých rukou – budu šťastná, protože budu vědět, že jdu tam, kam chci já sama…..