Učitel vidí víc, než tváře dětí

Učitel vidí víc než tváře dětí – vidí jejich duše. Barbara Cage

Takový citát spolu s květinami jsem obdržela od jednoho prvňáčka.

Je mi jasné, že kytičku a citát vybrala jeho maminka nebo tatínek. Ale ten pocit a emoce, která ke mně přišla po přečtení citátu, byla opravdu silná.

Tento prvňáček, černovlasý klouček, nebyl klasickým žákem. Od prvních dnů měl velké problémy se sebeprezentací, s komunikací. V mateřské škole vlastně nekomunikoval s nikým. Ano, měl potvrzenou diagnózu, ale o té to dnes není…

Již první moje setkání s tímto chlapcem proběhlo úspěšně.

Trochu se ostýchal, ale vzápětí se usmál a jedním, krátkým slovem odpovídal.

Důležitý byl oční kontakt, stačilo, když jsme se na sebe podívali, chápal, co po něm chci.

Když si nebyl něčím jistý, hledal v mých očích podporu.

Když chtěl říct něco před celou třídou, oční kontakt a pár mých slov stačilo, aby se nadechl a něco sdělil.

Byl následně šťastný, že se mu to povedlo!

Podpora třídy a také ta moje byla nade vše.

Trpělivost v tomto případě byla nejdůležitější.

Chlapec do dnešního dne (je již ve 3.třídě) nedokáže přečíst text, napsat něco z paměti, ale všemu rozumí, jen to neumí sdělit. Slovně ani písemně.

Já ale v něm vidím potenciál v jiných odvětvích…

a on ví, že dokáže více, než jej instituce diagnostikují.

Má svůj vnitřní svět, ve kterém žije a ve kterém je šťastný.

Má ale i vnější svět, do kterého patří jeho rodina a také spolužáci a já.

Kamarádi ze třídy mu rozumí a stejně, jak jsem to již psala na začátku – stačí pohled, oční kontakt a náš, jinak uzavřený v sobě chlapec, rozkvétá, směje se, běhá, ale i výská radostí.