Dostala jsem odměnu!

Dny mezi svátky jsou pro mě ty nejlepší!

 

Jsme celá rodina doma, nikam nemusíme, nic nemusíme…jsme spolu, spíme dokdy chceme a nikdo od nás nic nečeká. Tempo, které zažíváme v pracovních, běžných dnech se zpomaluje a ten POCIT klidu cítíme po celém těle!

Tento rok je jiný, klidnější, nejen koukáme na pohádky, ale také hodně čteme a povídáme si, samozřejmě boj našich dětí o počítač je stále v kurzu, ale to je asi jediná věc, která u nás zůstává a nemění se 🙂 Mně se podařil napsat můj první E-book o velké důležitosti správné komunikace s dětmi a hlavně o tom, JAK s dětmi komunikovat

23 magických vět, které musíte říct svému dítěti

 

Dnes svítilo sluníčko.

V noci sněžilo, proto, když jsme koukali ráno z okna, manžel pronesl větu: „Zajdeme si na výšlap na Loučku“. Bydlíme ve Slezsku v Beskydech, tudíž máme na hory velice blízko, máme je z každé strany a můžeme si vybírat, kam půjdeme. Nejblíž naší obci je jedna hora Loučka, kam vede cesta po velmi strmém svahu.

 

Měla jsem tendenci si sama pro sebe vymýšlet, proč bych neměla jít –

…..fouká vítr

…..je to až moc do kopce (!)

…..dnes se mi nechce

…..chci být raději doma

…..kdo bude za mě vařit oběd…. a podobné nesmysly.

 

Hmm…opravdu se mi nechtělo.

 

Ne, že bych neměla ráda pohyb, pohyb potřebuji a musím jej mít, ale prostě se mi praobyčejně nechtělo.

Nakonec jsem se oblékla a šla spolu s manželem a synem.

Poprvé jsem si vyzkoušela hůlky – světe div se – pomáhají v pohybu! Nicméně strmost kopce mi nijak neusnadnily, stejně jako studený vítr, který foukal přímo do tváře. Ještě že mám stále u sebe šátek – roušku, který jsem měla na tváři. Cesta teda nic moc, šla jsem jako robot a už jsem se viděla nahoře.

Když jsem se asi ve tři čtvrtině cesty zastavila, nestačila jsem se divit. Ta krása kolem, modré nebe bez mráčků, bílý sníh všude okolo, na větvích stromů! A velký prostor okolo nás, nikde nikdo, čistý vzduch, klid… Čekala nás ještě cesta na vrchol. Už mi ale nevadila. Najednou mi přišla myšlenka…ŠTĚSTÍ JE CESTOU, NE CÍLEM…a bylo v tom hodně pravdy.

Stáli jsme nahoře,

pozorovali vrcholky jiných hor a taky města a obce pod námi, viděli jsme i Malou Fatru, protože byla skvělá viditelnost. A byla jsem šťastná, že jsem nakonec šla i když se mi nechtělo. Ta nádhera všude okolo stála za to!

Byla to ta nejkrásnější odměna, kterou mi tento den dal!!!

A nyní, když píšu tento příspěvek, cítím se příjemně unavená a mám dobrý pocit z toho, že jsem se hýbala     a udělala něco pro své zdraví 🙂

Někdy se opravdu vyplatí udělat něco i když se nám moc nechce. Ta odměna pak za to pak stojí!

A co Vy, chodíte rádi na hory? Na procházky? Taky se Vám někdy nechce? Podělte se názorem.

 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

© 2021 Instantnistesti.cz