Proč je dítě ve škole jiné?

První pololetí je za námi.

 

Je to už skoro 6 měsíců, kdy Váš prvňáček nastoupil do první třídy. Začátky byly pro něj euforické, těšili jste se na každý den, na nový úkol, na první razítko, pochvalu, jedničku…Vše bylo poprvé.

 

Za nějaký čas se vše začalo opakovat, úkoly už nejsou tak zábavné, psaní je stále stejné, jen se mění písmenka, čtení je nuda a každodenní vstávání také nic moc…lepší by bylo zůstat doma.

 

Navíc rýma a kašel se staly věrnými kamarády, kterých se nemůžete zbavit a tak nějak vše zevšednělo a jede samospádem.

 

 

Ztotožňujete se s tím?

 

 

Vím, o čem píšu. Jsem v kontaktu s rodiči mých prvňáčků a nyní řešíme děti a jejich domácí přípravu a postoj k výuce. Často se mě ptají, co mají dělat, když dítě nechce doma sednout ke psaní, ke čtení. Jak to dělám, že mi děti ve škole sedí a doma jim dítě skáče po stole a nevysedí ani minutu? Odmítá se připravovat do školy.

 

 

Někdy jsem dost překvapená, jelikož ty konkrétní děti se chovají zcela jinak doma a jinak ve škole. Ve škole jsou děti většinou ukázněné, ihned reagují na má slova. Poslouchají a zajímá je, o čem se bavíme.

 

 

 

Ne, nekřičím na ně, nemanipuluji. Jsem jejich učitelkou a snažím se jich povzbudit k dané činnosti prostřednictvím hry, nastínění nějaké situace pohádkou, vyprávěním. Prvňáčci to mají moc rádi a jsou tak nenápadně vtáhnuté do procesu učení. A to je moc baví.

 

Já sama jsem si tím prošla jako máma. U posledního syna jsem se cítila stejně, jak jsem to popisovala výše. Rozumím nyní všem maminkám, které řeší takové situace.

 

 

 

Proč tedy dítě doma odmítá dělat úkoly?

 

 

Dítě si od narození kóduje návyky, které je učíme my, rodiče. Nastavujeme mu hranice a dovolujeme to, co chceme dovolit a zakazujeme to, co se nám nelíbí. Celých 6 let dítě opakuje stejné věci, stále lépe začíná kontrolovat své chování a pokud se mu to nedaří, snažíme se jej korigovat. Jednou více, jednou méně. Vše záleží od toho, zda máme čas nebo jsme přepracovaní, unavení.

 

Pokud nastavené vzorce chování stále měníme, jednou něco dovolíme, podruhé ne a posouváme mantinely podle nálady a každodenního rozpoložení, dítě se stává nejisté. Přestává „poslouchat“ a začíná nás zkoušet – kolik mu dovolíme.

 

Někdy poruší pravidla, posune hranice svého chování a my se divíme proč tomu tak je? Přece jsme jej učili, že tudy cesta nevede…

 

 

Ale už zapomínáme na to, že jsme to my, kdo jsme to dítěti dovolili.

 

No a pak přijde škola, povinnosti, dítě najednou cítí, že něco „musí“ a začíná boj. Chceme, aby sedělo u stolu a psalo, ale ono po napsání jednoho slova, sedne na stůl nebo vstane a jde si pro autíčko. Vy jej napomenete, ať sedí, dítě nechce nebo Vás neposlouchá, nakonec zvýšíte hlas a už to jede….

 

 

 

Vzpomeňte si, jak to bylo, když bylo mladší…

 

 

Seděli jste u stolu a kreslili jste si. Dítě odbíhalo, když chtělo, nechávalo nedokončený obrázek, protože se mu už nechtělo kreslit anebo si sedlo na stůl, protože sezení na stoličce byla nuda….

 

Další alternativou bylo kreslení na zemi vleže…Nikdo po dítěti nechtěl, aby sedělo u kreslení u stolu, aby něco dokončilo, když už to začalo.

 

A najednou je to jinak. Dítě cítí, že MUSÍ SEDĚT. MUSÍ PSÁT. MUSÍ ČÍST.

Toto je škola.

Kontrolka bliká a dítě kóduje – škola je to, co musím.

 

 

 

 

POZOOOR!!! Chtělo by to trochu pozměnit. Škola není nic špatného.

 

 

Přinejmenším snažit se nedojít k tomuto pocitu MUSÍM.  Nenunit, ale vytvořit takové situace, ve kterých dítě nebude cítit, že něco MUSÍ udělat, ale bude chtít.

 

 

Trpělivost. Hravost. Návyky.

 

 

Je na nás, rodičích, jak to ustojíme.

 

Trpělivost je nyní to nejdůležitější.

Bez křiku, bez vydírání, bez manipulace, v klidu. A když dojde trpělivost – vystřídejte se s manželem, partnerem. A za tu dobu se uklidníte Vy 🙂

 

 

 

A jak jsem to praktikovala já?

 

Zavedla jsem neměnný odpolední rozvrh. Díky němu děti věděly, co mají očekávat a co bude následovat. Postupně začaly tyto činnosti považovat za běžnou součást dne.

 

 

Jak to udělat?

 

 

• Po návratu ze školy, dejte dítěti čas na odpočinek.
• Připravte mu chutnou svačinku, něco, co má rádo.
• U jídla si s dítětem popovídejte o prožitém dopoledni. Když nemá chuť vyprávět, co bylo ve škole, nenuťte jej. Řekne Vám to později až bude na to připravené.
• Úkoly dělejte společně, nikdy ne déle než 15 minut celkem.

 

 

 

 

 

PSANÍ

 

Před psaním si udělejte rozcvičku rukou. Klidně ji dělejte společně. Třeba jako že hrajete na piano, pak na trumpetu, na kytaru, na flétnu, na housle. Ukazujete prsty jak malinko prší, víc prší, leje…

Nebo třeba hádanku Leze, leze po železe.…prstíky utíkají po zádech maminky. Potom si pohladíte levou rukou pravou dlaň, následně pravou rukou levou dlaň.

 

Dítě se hezky posadí, nohy opře o podlahu, loket položí na stůl, sedne si zpříma, uvolní ruku.

 

 

ČTENÍ

 

Čtěte krátce, ale vícekrát za den. Přečtěte slovo nejdříve Vy, potom dítě, následně společně. Tak pokračujte do konce řádku. A dítě může číst celý řádek od začátku. Potom ukazujte na vybrané slovo, dítě jej přečte, ono ukazuje a Vy čtete. Může to být docela zábava.

Ke čtení se vraťte později dle Vašeho času a především dle rozpoložení dítěte.

 

 

MATEMATIKA

 

Jakýkoliv bude mít dítě úkol, pamatujte na názornou formu počítání. Vždy bude pro něj snadnější spočítat to, čeho se může dotknout, než aby si něco pouze představovalo. „Mám tři bonbóny od maminky a dostanu ještě 5 bonbónů od tatínka“ je lepší než pouze 3+5. Do všeho zapojujte hru.

 

 

Uvidíte, že všechno „sedne“ a Váš prvňáček se brzy naučí plnit své úkoly, čímž se bude učit být zodpovědný sám za sebe.

 

A brzy se dočkáte iniciativy z jeho strany a po návratu domů Vás sám požádá, abyste s ním co nejdřív udělali úkoly, aby měl čas na hraní.

 

Určitě se k tomu dopracujete!