Děti jsou sluníčka

Pamatuji si na první den, když jsem přišla do třídy – byla jsem malá 6 letá holčička. Vzpomínám si na ty pocity nadšení, na vůní třídy a radost z něčeho nového. Do dnešního dne mám s tím spojené ty nejpříjemnější pocity.

 

Tento týden jsem prožila velmi důležitý den, jak již jsem psala – pozvala jsem příští prvňáčky do třídy.

 

Mateřská škola je ve stejné budově jako naše škola, proto nebyl problém domluvit setkání s dětmi. Děti se velmi těšily, protože neměly možnost být u zápisů, tudíž si nedokázaly představit, jak bude vypadat opravdová třída, kde se budou učit. Také zatím nevěděly, kdo bude jejich paní učitelkou.

 

Pomalu jsem otevírala dveře mateřské školy, kde již čekaly děti. Viděla jsem otevřené dokořán oči čekající na něco neznámé a taky jiskřičky, úsměv a očekávané překvapení – jak vše bude vypadat tam nahoře, ve škole?

 

Představila jsem se jim a sdělila, že budu jejich paní učitelka. Usmály se a mně zahřálo u srdíčka.

 

 

Děti šly hezky, tiše po schodech nahoru, potom jsme vstoupili do třídy. A opět ty otevřené, udivené oči a nadšení! Dozvěděly se, k čemu slouží lavice, tabule, křída, nástěnky, počítadlo, vyzkoušely si, jak se píše na tabuli – každé dítě napsalo své jméno, což byl pro ně skvělý zážitek!

 

Na začátku jsme se přivítali, stáli jsme v kruhu a posílali „jiskřičku“ – byla poslána mnou a měla  přijít zpátky zase ke mně (jemným stisknutím ruky posílám jiskřičku dalšímu dítěti) Znamená to, že jsme se všichni spojili a přivítali.

 

Následně jsme se seznamovali – házela jsem balónek dítěti současně říkajíc své jméno. Ten, kdo balón chytil zopakoval moje jméno a řekl své a házel dál… A tak stále dokola.

 

Potom si děti mohly vybrat, do které lavice se posadí. Ukázala jsem jim, jak je třeba hezky sedět, aby se cítily dobře a mohly krásně psát. Dozvěděly se, k čemu slouží ruka nahoře – když se chtějí na něco zeptat nebo odpovědět na otázku.

 

Počítali jsme na prstech, počítali různé předměty ve třídě, poznávali geometrické tvary, ukazovali jsme si, která je ruka pravá a levá, kde je nahoru a dolů.  Hledali jsme písmenka, říkali jsme si svá jména a vyznačovali první písmenko.

 

Děti si namalovaly obrázek, u toho jsem pozorovala, jak děti drží pastelku, zda mají správný úchop, což je jedna z důležitých dovedností příštího prvňáčka.

 

Nakonec jsme se rozloučili posláním „jiskřičky“ a děti  se radostně vracely do školky. Když jsem zavřela dveře mateřské školy, slyšela jsem nadšené vyprávění dětí….

 

 

Bylo to skvělé, pro mě ten pocit, že to budou mí žáci, byl nepopsatelný, všichni byli ukázněni, snažili se a v očích jsem viděla důvěru.

 

 

A to je ten  zásadní moment, ve kterém začíná vznikat pouto mezi žáky a učitelem. Když dítě svému učiteli důvěřuje, celá cesta vzdělání je snadnější a pohodovější.

 

Je to začátek toho, že dítě bude chodit do školy  s chutí a úsměvem!